Poutí k sobě aneb (ne)dokončené putování – jak to začalo

Poutí k sobě aneb (ne)dokončené putování – jak to začalo

ÚVOD

„Dejme Santiago ode dveří domu!“ prohlásil jednoho večera Milan, když jsem u něj byla zase na asistenci. Milan byl můj klient se svalovou dystrofií odkázaný na vozík. Lidé s tímto onemocněním se nedožívají vysokého věku. Milanovi táhlo na šedesát. Měl silnou vůli a neskutečnou touhu žít. Vzepřel se svému osudu a žil plnohodnotný život. Přesto, že byl zcela nehybný a zvládal už jen mluvit, byl věčný optimista s úsměvem na tváři. Miloval kulturu, cestování a život jako takový. Cestoval po Evropě i po Asii. Jen k sobě neustále potřeboval asistenta, který mu nahrazoval ruce i nohy. A já byla jedním z nich. Měli jsme toho s Milanem spoustu společného. Byli jsme oba šílenci pro každou špatnost a žili své životy naplno – každým okamžikem. A díky této kombinaci vznikla naprosto šílená myšlenka.

V roce 2018 jsem více cestovala a jedním z mých plánů byla i slavná pouť do Santiaga de Compostela ke katedrále svatého Jakuba. Tam jsem nakonec také vyrazila, ale pouze v rámci desetidenního putování po Španělsku. Tato pouť nejčastěji začíná v Saint Jean Pied de Port (hranice Francie a Španělska). Cílem je Santiago a pro některé i tzv. konec světa – Finistere (pobřeží Atlantiku), který je od Santiaga vzdálený asi 100 km. Každoročně na tuto pouť vyráží tisíce poutníků. Kamarádka mi vyprávěla o tom, že na pouť chodí každým rokem a pokaždé volí jinou trasu. Nechápala jsem, co to má za smysl. Ale během našeho putování jsem to pochopila. Když jdete pěšky, vnímáte každý kout, veškerou přírodu okolo, potkáváte úžasné lidi, sdílíte cestu i zážitky a všichni máte stejný cíl – ne vždy to znamená dojít až do Santiaga. Cílem je zároveň i cesta – prostě jen „jít“. A především je to neskutečný pocit svobody.

Milanovi se myšlenka pouti zalíbila a utkvěla mu v hlavě. Poté, co jsem se z 10denního putování vrátila, řešili jsme, jestli a kdy vyrazíme společně. Do toho mě lanařila i kamarádka, abych s ní putovala příští rok pěšky z Česka do Santiaga (také šla nakonec v naší skupině s Milanem). Lákalo mě to více, než bylo zdrávo.

Nakonec jeden den i Milan dostal nápad, abychom vyšli už z Olomouce (od prahu domu) a za doprovodu médií. Nejdříve jsem si myslela, že se zbláznil. Ne kvůli tomu, že to chce jít z Olomouce (na to i já byla dost šílená a u něj mě to už nemohlo překvapit), ale spíše kvůli médiím, protože to nebylo nic pro mě. Ale člověk dokáže překonat ledacos. Na nalezení dalších pár šílenců, hledání sponzorů a veškeré přípravy jsme neměli ani půl roku. Doma mi nevěřili, co že se to chystám zase udělat.

Ale stalo se, že jsme 21. 3. 2019 opravdu vyrazili jako skupina poutníků z Olomouce za doprovodu hejtmana, primátora i médií. Náš cíl byl v nedohlednu – Santiago de Compostela a ještě kousek dál, k oceánu. Ale všichni jsme chtěli splnit Milanovi sen a dosáhnout ho. Věděli jsme, že nás nemůže nic zastavit. Byli jsme odhodláni poprat se s každou překážkou.

Spousta lidí nám fandilo, spousta nás považovalo za totální blázny. Ale náš cíl byl jasný, i když to bylo náročnější, než jsme si původně mysleli. Jen samotná péče o Milana byla složitá. On byl hodně specifický, potřeboval kolem sebe vše – krmení, hygienu, manipulaci s jeho telefonem atd. Znamenalo to spoustu detailů a všechno bylo na nás. Jen uložit ho ke spánku trvalo 30 minut – nebylo to jen o tom položit ho na postel a „dobrou“. Potřeboval napolohovat tak, aby vydržel celou noc (2x – 3x v noci nás budil pro upravení – posunout prsty, kolena, hlavu atd.).

Každý den jsme ušlapali okolo 20 – 25 km za jakéhokoliv počasí. Ranní přípravy, abychom mohli s Milanem vyrazit, trvaly i tři hodiny. Putovali jsme celý den a večer museli řešit trasu a ubytování na další dny, jídlo atd. Také bylo důležité trávit čas s lidmi, kteří nám ubytování poskytli, sdílet s nimi náš příběh apod. Celé dny jsme se nezastavili, bylo to náročné…

JAK TO ZAČALO – PŘÍPRAVNÉ DNY

V říjnu 2018 (pokud vás to zajímá přesně, bylo to 17. 10., protože můj deníček ví vše) jsme začali s Milanem zveřejňovat, co že jsme si to vymysleli. Vytvořili jsme událost na facebooku a hledali jsme tak lidi, kteří se připojí. Událost s názvem „3344 důvodů, proč ztratit dech“, kdy číslo 3344 znamenalo přibližné kilometry z Olomouce do Santiaga de Compostela.  Zároveň jsme oslovovali známé, kteří by se mohli a chtěli připojit. Ovšem není jednoduché najít lidi, kteří by tuto výzvu přijali, a hlavně si mohli vzít půl roku volno. Každopádně jsme nic nevzdávali. Byli jsme teprve na začátku.

Odletěla jsem na 2 měsíce do Afriky a po mém návratu jsme stále byli bez týmu lidí. Milan už i prohlašoval, že přemýšlí, jestli se na to nevykašlat, protože bez chlapů to nepůjde. Já byla po návratu z Afriky myšlenkami stále tam a bylo mi to osobně jedno. Mrzelo by mě to kvůli Milanovi.

A protože ani jeden z nás se prostě vzdávat neumíme, pokračovali jsme dál v pátrání. Bylo už kolem Vánoc. Milan vytvořil plakátek a dali jsme ho ještě na facebook do cestovatelských skupin.

A vyplatilo se. Pár kluků se ozvalo, ale nakonec zbyli tři, kteří vypadali, že to myslí vážně. Začali jsme plánovat první společné setkání.

Potkali jsme se v Olomouci 12. 1. 2019 – Milan, já, moje kamarádka Ivča, tři kluci (Jozef ze Slovenska, Ondra a Michal) a dvě holky (netradiční rodina, rodiče Azareta a Nika s miminkem), které nám pomáhaly „na dálku“. Vyrazili jsme autobusem směr Svatý Kopeček, ale vysedli jsme pod kopcem. Pokusili jsme se Milana vytáhnout ke kostelu. Pomocí popruhů upevněných vepředu vozíku se to povedlo. Nebylo to jednoduché, klouzalo to, ale dokázali jsme to. Tým lidí, kteří se viděli víceméně poprvé, spolu začal pracovat a byl odhodlán poprat se s překážkami. Dali jsme si společný oběd a řešili potřebné detaily. Natočili jsme i úvodní video pro náš projekt, který jsme nazvali POUTÍ K SOBĚ.

Naplánovali jsme si další setkání a mezitím jsme rozjeli přes sociální sítě naši propagaci a shánění sponzorů. A také jsme bohužel ztratili jednoho člena party, který nám oznámil, že se z rodinných důvodů nezúčastní.

22. ledna jsem se s Milanem vypravila do Brna na schůzku s firmou Medicco, která Milanovi přislíbila nový vozík. Také jsme se stavili ve Fio bance, kde jsme založili transparentní účet. A přibyla nám do party jedna nadšená akční holčina Hanka, která cestu do Santiaga plánovala.

Z 8. na 9. února měla naše parta první společnou noc. Svojí návštěvou nás poctil i Karol Pittner (Karol on the way) – moderátor na cestách, který spojuje motivaci a inspiraci do denního života pomocí blogování, natáčení videí, rozhovorů s lidmi, fotek a cestování. Věří, že každý může být šťastný, a proto tomu chce svojí tvorbou přispět nejvíce, jak je to možné. Natočil video s Milanem a pomohl nám s propagací.

Řešili jsme potřebné záležitosti a zkoušeli si péči o Milana – manipulaci, polohování, hygienu, ukládání, zvedání na vozík apod. Pro mě to byly známé věci, ale pro ostatní to bylo něco naprosto nového. Také jsme vyrazili do terénu a zapřáhli popruhy. Zkusili jsme Milana tahat například i po lávce přes potok.

3. března jsme byli na bohoslužbě v Olomouci v katedrále sv. Václava, kde jsme dostali požehnání na cestu od pana arcibiskupa. 14. března jsem měla poslední asistenci u Milana. Pracovali jsme na počítači, psali potenciálním sponzorům, chystali věci s sebou a nakonec si Milan vyzkoušel spaní v novém spacáku a na karimatce. Před půl třetí ráno jsme konečně zalehli a o čtyři hodiny později zase vstávali. Ale měli jsme radost z dobře odvedené práce.

16. března jsme měli naše třetí a poslední týmové setkání, kde jsme doladili poslední detaily a vyzkoušeli si zazpívat naši poutní hymnu, kterou složila Hanka. Poslední dny rychle ubíhaly a nervozita stoupala. Nakonec přišel den D.

Pokud vás zajímá, co se dělo dál, jak probíhaly naše jednotlivé dny, jakou trasu jsme prošli, kolik kilometrů denně nachodili a kde jsme každý večer skládali hlavy ke spánku, můžete si moji knihu Poutí k sobě objednat přes formulář níže. Cena knihy je 350,- Kč (13,50 euro), doprava v ČR i na Slovensko spolu s dárkem zdarma. Výdělek z knih poputuje na nákup dezinfekcí a krémů pro organizaci Trend vozíčkářů Olomouc, kde byl Milan dlouholetým předsedou.

Malá ochutnávka fotek z knihy:

 

 

Leave a Reply

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *