Rozhodnúť sa, že všetky zarobené peniaze darujem na stavbu nemocnice v Afrike, môže vyvolávať veľa otázok. Vendy mi o tom počas putovania rozprávala ako o sne a v jej hlase nikdy nebolo počuť zaváhanie. Prešiel čas a tento sen sa pomaly začína stavať skutočnosťou. Spýtal som sa Vendy zopár otázok, ktoré si kladiete možno aj vy. Jej odpovede, vízie a pohľad na Afriku nájdete v jej knihe “Uprostřed africké svobody”, ktorej vydanie môžete podporiť aj vy. Svojim príspevkom navyše získate dar, ktorý si sami vyberiete.
https://www.facebook.com/lifewithabackpackzivotsbatohom/posts/2920463728014557
Rozhodla si sa napísať knihu o Afrike a zriekla si sa celého profitu z predaja. Čo ťa presvedčilo o tomto rozhodnutí?
Vlastně to byl důvod, proč jsem tu knihu napsala 🙂 . Pořád jsem přemýšlela a vymýšlela, jak by se dalo pomoci, a kde vzít peníze na stavbu nemocnice. A tohle je jeden z prvních kroků. Vím, že sama bych to nezvládla, ale společně můžeme dokázat úžasné věci a být alespoň malou kapku ve velkém oceánu. Zároveň jsem si uvědomila, že může být pro někoho třeba inspirací nebo potěšením.
Čím bude táto nemocnica výnimočná? Prečo si sa rozhodla pomáhať práve Afrike?
A prečo nie? 🙂 Pomáhat se dá samozřejmě na spoustě míst, a když můžu, pomůžu kdekoliv. Ale jako své poslání vnímám pomoc v Africe. Nevím, jestli nemocnice bude něčím výjimečná, ale určitě bude potřebná 🙂 . Chtěli bychom ji provozovat za co nejmenší poplatky to bude možné, jen nějaké symbolické možná. Ono záleží, jak se vše bude vyvíjet, pro začátek chceme vybudovat alespoň malou ordinaci a podle možností to rozvíjet dále.
Stretla si sa aj s negatívnym názorom o tvojej pomoci?
Ano, například s tím, co navazuje na předchozí otázku 🙂 . „Proč zrovna Afrika? Proč nepomáháš u nás?“ Ráda pomáhám kdekoliv, i u nás jsem dělala často dobrovolníka a věnovala se různým aktivitám. Ale nemohu být všude, a jak už jsem zmínila, pomoc v Africe vnímám jako své poslání a důvod žití 🙂 . Taky se ke mně dostal názor ve smyslu „Proč bych měl pomáhat, mně taky nikdo nikdy nic nedal“. „Tak jsem se ptala: „A Ty jsi dal?“ Moje babička mě vždycky učila, abych se zachovala lépe a neoplácela špatné špatným 🙂 .
Plánuješ aj druhú knihu?
Ano, o našem projektu Poutí k sobě – půlroční pěší putování z Olomouce do španělského Santiaga de Compostela, ve skupince v čele se zcela nehybným vozíčkářem, ale věčným optimistou.
Aké sú tvoje skúsenosti s ošetrením v Keni?
No, většinou jsem si musela vše naordinovat sama 🙂 . Ale když jsem byla v Keni podruhé, dostala jsem silnou malárii a musela zůstat pár dní v místní nemocnici. Díky kapačkám s chininem mi zachránili život, za to jsem jim vděčná 🙂 . U doktora jsem byla v Keni vícekrát a po zkušenostech už jsem jim musela sama kolikrát radit, co mi vlastně je a co mají udělat.
Ľudí určite zaujíma, o čom píšeš vo svojej knihe “Uprostřed africké svobody”. Môžeš napísať krátky úryvok z knihy?
Můžu 🙂 . Když už má kniha pomáhat pro stavbu nemocnice, tak tedy něco z nemocničního prostředí:
1, Skoro hodinu, která pro mě byla nekonečná, jsem čekala na výsledek. Ležela jsem a nebyla schopná ničeho. To prostředí mi na psychice také nepřidávalo. Nemocnice se jmenuje Saint Mary’s a je jako z 50. let. To je prostě šílené. Vlastně, nejen v nemocnici, ale v celé Keni to vypadá jako za války. Snad jen s tím rozdílem, že v podstatě všechno zboží je dostupné, jen na to lidé buď mají, nebo nemají peníze. Výsledek zněl jasně: „Malaria so much“ (silná malárie). Chtělo se mi brečet, ale ani na to jsem neměla sílu. Řekli mi, že si mě tu nechají 2-3 dny. Nikdy jsem nemusela být hospitalizována a pak se mi to podaří zrovna v Africe. Vždycky pro mě byla nesnesitelná představa, že bych zůstala v nemocnici. Ale tím, že mi bylo opravdu zle, jsem to ani nevnímala. Musela jsem zaplatit zálohu v přepočtu asi 1500,- Kč a zavedli mě na pokoj. Pokud lidé nemají peníze, nikdo jim nepomůže. Ben mi domluvil soukromý pokoj, resp. jen s jednou další pacientkou. Ostatní pokoje jsou ve stylu velké místnosti, kde je 20-30 postelí. Když jsem ji zahlídla, cítila jsem pach snad ze všech nemocí. Mohla jsem být ráda, že mě dali na soukromý. Jinde bych se asi pozvracela a možná odešla s další jinou chorobou. Připadala jsem si jako troska….
A taky něco z buše:
2, A jelikož dnes děti mají volno, museli jsme za nimi do jejich domovů v buši. Některé bydlí s opatrovníky, ty starší sami nebo se sourozenci. Úzké a zrádné cesty se klikatily, všude plno hlíny a trní a já nerozuměla tomu, jak se tu někdo může vyznat.
Jako první jsme hledali Clintona. Bydlí u příbuzných v domečku uplácaném z hlíny. Daly jsme mu oblečení a já nabídla své starší botasky. Padly mu jako ulité a k tomu kraťasy a létající talíř. Byl šťastný z dárků. Rád by byl jednou stomatologem. Vyfotily jsme ho a pokračovali buší dál. Bylo to moje první setkání s jedním ze sirotků a dojalo mě to více, než jsem čekala. Kolik radosti dokázaly udělat staré botasky. Neustála jsem to a na motorce si pobrečela a v tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nebudu stejná…
Ještě jsme navštívily pár sirotků, předaly dárky a vyfotily je. Uprostřed buše se vynořilo pár dětí v potrhaných šatech sápajících se po mně nebo alespoň chtěly běžet za motorkou. Cestou Radka říká: „Dávej si pozor na bodláky, jsou toxické a také tady bývají hyeny.“ Zeptala jsem se jí, jestli má ještě něco pozitivního a ona prohlásila: „Ale je tady krásně.“ A měla pravdu. Sice sucho, díky kterému i cesty pukaly, ale v dálce byly vidět krásné kopce a skály. U posledního sirotka jménem Felix jsme nahlédly i dovnitř hliněného domku – měl pouze postel s moskytiérou, pár kousků oblečení, plakát a po zemi běhalo několik kuřátek. Dostal od nás fotbalový míč. Chlapec by rád studoval meteorologii. V tu chvíli jsme ještě netušily, že jeho sen se mu nikdy nesplní. O pár měsíců později vážně onemocněl a kvůli zanedbané péči lékařů bohužel zemřel.
Medzi darčekmi, za príspevok na vydanie knihy, je aj cesta do Kene. Čo môže človek pri takejto návšteve zažiť?
Může se dostat na místa, kam by ho cestovka asi jen těžko vzala 🙂 . Podívat se na život v buši, jezdit v ní na motorce s místním řidičem, protože jen on zná, kam všechny ty klikaté cesty a odbočky vedou 🙂 . Zažije jízdu místním matatu (mini bus), pozná místní trhy, pozná moje přátele, kteří mu ukážou život v horách, v buši, na farmě. Ochutná keňská jídla, čerstvé ovoce, keňské pivo 🙂 . Může přespat v typických hnědých domkách vyrobených s kravského trusu a hlíny, ale přesto je v nich čisto a útulno. Pokud bude chtít, můžeme zařídit i Safari, ale to už by byly finance navíc. Prostě bude žít ten pravý africký život mezi místními a pozná jiný svět. Svět, kde lidé nemají mnoho, ale přesto je vidíte každý den s úsměvem na rtech.
Chcela by si niečo odkázať ľuďom, ktorí sa boja navštíviť Afriku?
Když máš z něčeho strach, udělej to hned, odvahu dostaneš později 🙂 . Život je příliš krátký na to, abychom v něm stále bojovali s nějakým strachem. Ne vždy je to jednoduché, ale alespoň se o to pokuste 🙂 . Člověk neví, co na něj může v Africe číhat 🙂 , ale to neví ani tady, co na něj může čekat za rohem.
Ak chcete aj vy podporiť túto jedinečnú myšlienku, môžete tak urobiť kliknutím SEM.
Video o projekte.